FLOWERWHILE - Martin „Metalika“ Klekner

„Desetileté výročí? Možná k němu nějaké překvapení vymyslíme“

FLOWERWHILE  - Martin „Metalika“ Klekner

Před čtyřmi lety vydali brněnští FLOWERWHILE desku „No Jesus No Sprite“ a zařadili se mezi nejnadějnější tuzemské thrashové formace. Jenže od té doby novinky z tábora FLOWERWHILE postupně utichaly až utichly docela.  „Přišlo totiž vyhoření. Přemýšlel jsem, jestli to vůbec stojí za to. Nedávno jsem ale znovu našel energii a inspiraci. A to díky naší nové tvorbě. Právě teď doděláváme poslední skladby a příští rok nastoupíme do studia,“ slibuje frontman kapel Martin „Metalika“ Klekner.

Letos slavíte deset let od vzniku kapely, připravujete něco speciálního?

Deset let zní strašně! To snad ani není možný! Něco speciálního připravujeme, ale nesouvisí to nijak s oslavou deseti let existence kapely a rozhodně to nestihneme v tomto roce. Ale máš pravdu, že letos v zimě to bude přesně deset let od první zkoušky, ze které později FLOWERWHILE vznikl. Dokonce přímo na první zkoušce vznikla skladba „Child Of Sorrow“. Zhruba rok na to jsme ji i nahráli ve studiu a pořád ji pravidelně zařazujeme do setlistu. Zajímavý je, že to byla jediná skladba, kterou jsme takhle stvořili na zkoušce bez předchozí kostry a přípravy doma. Prostě jsme dali dohromady pár nápadů a ono to tak nějak fungovalo. Ale abych se vrátil k původní otázce, prozatím nic nechystáme... ale možná jsi nějakýho červíka do mý hlavy zasadil.

Jak vlastně v té době kapela vypadala?

Prošla ještě několika kotrmelci a zemětřeseními, než se ustálila v tomhle tvaru. Ani Perry ani já jsme nikdy předtím nebyli zpěváci a nikdy jsme na pódiu nezpívali, takže to pro nás byla úplně nová role, a to nás taky neskutečně nakoplo a hnalo dopředu. Za skutečnej vznik FLOWERWHILE považuju právě chvíli, kdy jsme se s Perrym chopili mikrofonů.

Od „No Jesus No Sprite“ uplynuly čtyři roky, pracujete na nové desce?

S novou pozicí v kapele, pozicí za mikrofonem, pozicí frontmana, přišla chtě nechtě i další pozice, a to sice vedení kapely po organizační a manažerské stránce. Tvorba „No Jesus No Sprite“ byla dlouhá a náročná jak časově, tak finančně. Následovaly dvě tour k desce a spousta koncertování. Byl to skvělej čas pro mě i pro kapelu, ale po tom tlaku přišlo vyhoření. Moje vyhoření, který se odrazilo i na chodu kapely.

Jak to vypadalo?

Tehdy jsem si v duchu říkal, že jsem si vlastně splnil svoje sny. Koncert na Favále, deska, tour, klip a tak dál. Několik let jsem se pohyboval v tom světě undergroundu na straně za pódiem, v backgstage a viděl jsem, jak fungujou i ostatní kapely. Říkal jsem si, že můžu jít dál. Nahrát další desku, jet další tour, natočit další klipy... Ale k čemu to vlastně je? Stojí to všechno za to? Můžeš se vůbec posunout někam dál? A jestli jo, tak kam vlastně? Dopadala na mě skepse, postrádal jsem cíl, měsíce plynuly a život šel pořád dál. V kapele, jak už to tak bývá, začala vyrůstat nejednota v pohledu na novou tvorbu. Najednou jsme se neuměli shodnout a já jsem necítil potřebnou podporu za zádama. Perry dokonce nahrál sólovou věc. Koncepční CD, které je zatím nevydané. Asi z úplně stejnýho důvodu. Necítil z nás podporu ke svý nový tvorbě.

Nepřemýšlel jsi taky o sólové desce?

Přemýšlel. Uvažoval jsem, že si odpočinu od FLOWER a udělám sólovku. Třeba Ichir mezitím nahrál desku s LORD SKULL. Takhle zatím utekl další rok naší nečinnosti. Perry makal na své desce a já o ní přemýšlel, ale neodhodlal jsem se pro sólo akci. Nenašel jsem v sobě energii a smysl, proč do toho jít. Dá se říct, že jsem sbíral síly a čekal na nějakej impulz. Na něco, co mě znovu nakopne. Jako před lety samotnej fakt, že jsem se postavil k mikrofonu. A nad FLOWERWHILE se pomalu stahovaly mračna.

A jak to teda vypadá teď?

Právě jsem tu sílu, inspiraci, energii, nebo jak tomu chceš říkat, našel. Objevilo se něco, co mě zase nakoplo. A nepřišlo to odnikud z venčí, ale přímo od nás. Je to jednoduchý jak nic na světě. Nakopla mě nová tvorba FLOWERWHILE. Spolupráce s Perrym na nových skladbách a pocit, že jsou z toho nadšení i borci v kapele. Zkrátka jsme zkusili něco novýho, co nás všechny baví, a tak na tom teď makáme.

Kolik skladeb je hotových a kdy plánujete vydání?

Kapelní plán k nové desce teprve budeme tvořit, takže v tuhle chvíli nechci předvídat, kdy by mohla vyjít. Hotový jsou ale skoro všechny skladby krom jedné, dvou načatých. Už jen ladíme texty a posledních pár detailů. Do studia bychom chtěli nastoupit začátkem příštího roku. Zřejmě se opět pokusíme získat nějaký vydavatelství, takže deska může spatřit světlo světa stejně tak na jaře, na podzim nebo v zimě 2017. Nemá smysl nic uspěchat, čas nás nikam netlačí. Jediný, co nás tlačí, je touha mít novou placku v rukách.

Uvažujete o využití nějakého fanouškovského sponzoringu?

Na to je opravdu ještě brzo. Je možný, že něco zkusíme. Finanční stránka je samozřejmě důležitá. Taková deska nás vyjde na nějakých padesát až sto tisíc. A to nepočítám merch, videoklip a tak dále a tak dále. Ale na to se teď snažím nemyslet, protože přesně kvůli těmto myšlenkám jsem poslední dva roky přes stromy neviděl les.

Kapela mezitím zažila výměnu bubeníků. Proč vlastně odešel Martin Šigut?

V podstatě jsem o tom už tak trochu mluvil. Martin Šigut hrál a pořád ještě hraje i v dalších kapelách a naše tempo kolem vydání desky už pro něj bylo spíš přítěží než požitkem. Hlavně naše tehdejší koncertní aktivita na něj byla příliš vysoká. Je pravda, že jsme ty koncerty brali poctivě a obzvlášť tour s EAGLEHEART byla vždycky celovíkendová pařba. Takže chápeš, že pro pracujícího člověka, kterej žije s přítelkyní a má i jiné zájmy, to nemusí být úplně ideální...

Jak vypadalo hledání jeho nástupce? Vypsali jste konkurz nebo jste šli najisto?

Tichá pošta v hospodách brněnského podsvětí je rychlejší než čůrací zastávka na území chřestýšů. Jak jsi zmínil, bubeníků jsme zažili opravdu spoustu. Začalo to Romanem, který hrával v ENTRUST. Pak přišel Martin Šigut, kterého nahradil Filip „Smeták“ Smetana, který teď hraje v EAGLEHEART. Potom se vrátil Martin Šigut. Když odešel, přidal se k nám Olsson, který teď hraje v NEUROTENSION a YBCA. A u nás sedí za bubny Kuba „Coleman“ Kolařík. Co se týče Martinova odchodu, byl Olsson naprosto jasná volba. Všichni jsme znali jeho i jeho bubenický a celkově muzikální kvality. Mimochodem všichni si je můžou poslechnout ve skladbě „Led Astray“, kterou jsme s ním jako promo natočili, a kde se opravdu pěkně vyřádil.

A jak jste se k němu tedy dostali?

Pravidelně nás po koncertech chválil a nezapomínal při tom používat superlativy. Zrovna tou dobou vyvrcholila jeho nespokojenost v kapele ASCENDANCY, kterou opustil. Takže konkurzem bylo jedno pětipivo v Šutru.

A jak pak proběhla výměna Olssona za Kubu?

To bylo o něco zajímavější. I když doufám, že už to byla poslední výměna bubeníka. Olsson odešel po hudebních neshodách. Neuměli jsme se shodnout na dalším směru, kterým se FLOWERWHILE má nebo nemá vydat. Já jsem totiž toho názoru, že přílišná ukázka hudebních kvalit jednotlivců, případně celkové koncepce skladby, písničce jen ubírá na kvalitě. Olsson tedy odešel do technicky našlapané smečky NEUROTENSION, kde nahradil právě Kubu. Ten už měl pro změnu toho šílenství dost. Zezačátku nám ta záměna připadala jako dobrej fór a ukázalo se, že to bylo pro obě kapely zatraceně výhodný. A doufám, že i pro oba bicmeny. Kuba je skvělej, muzikální a technicky nadupanej bubeník, kterej se nic nemusí učit, protože neskutečně dobře slyší a chápe. U nás dostává hodně prostoru a o jeho kvalitách se můžete přesvědčit na koncertě nebo si počkat na desku. Na té se podepíše svou živostí a feelingem víc než kalkulačkou v hlavě.

Jak vlastně vypadá vaše koncertní aktivita. V poslední době jsem moc akcí nezaznamenal...

S koncertama je to poslední rok výrazně slabší. V podstatě si držíme hlavně domácí scénu - tedy brněnskou. Do dalších akcí se moc nepouštíme. Jen občas vezmeme něco zajímavýho. Momentálně nemáme v ruce žádnej aktuální „produkt“, kterej je potřeba dostat mezi lidi. Pochop, že nechceme jezdit pořád dokolečka se stejným playlistem. Dalším důvodem byla stagnace v kapele, o které jsem mluvil. Momentálně se soustředíme na tvorbu novýho materiálu a na novou desku. Tu budeme chtít určitě podpořit i silnější koncertní aktivitou.

A jak to vypadá s koncerty letos?

Zřejmě zůstaneme věrní pouze Brnu. Nedávno jsme otvírali nově zrekonstruovanou Melodku na velkolepé akci po boku kapel jako DARK GAMBALLE nebo AIVN’S NAKED TRIO. Další akce se rýsuje na 10. prosinec v klubu Eleven společně s BLACK BURLEY a novopečenýma TRYSTERO. Tam bychom chtěli trošku rozbít stereotyp kapel, se kterýma koncertujeme a tím oslovit třeba i nový publikum. A po tomhle rozhovoru se možná prokouše tebou zasazenej červík na správný místo v mým mozku a oslavíme deset let existence něčím speciálním.

Váš facebookový ani bandzonový profil v poslední době moc nežijí, kde fanoušci najdou novinky?

Ono teď těch novinek moc není. Krom té přes rok staré, novej bicmen v našich řadách, už snad až ta dnešní a to sice, že FLOWERWHILE se chystá do studia. A kdo by čekal „No Jesus No Sprite 2“, tak se plete. Je to přece jen několik let, bubeníků a životních prozření zpět. Jak jsem si musel na vlastní kůži zjistit několikaletou cestou stagnace, život je změna a změna je přesně to, co nás vyloví ze zakalených vod stereotypu a rozproudí nadšení v našich žilách, který je hnacím motorem k tvorbě. Nemusí přitom jít o nijak zásadní změnu, stačí prostě zkusit něco novýho. Nestát na místě. Ustoupit o krok stranou. Ten krok nám pomůže se na věc podívat z jiné perspektivy a uvidět věci skryté... Stačí na chvíli opustit svou komfortní zónu.

Když jsi zmínil ten jiný pohled, nedá mi to nezeptat se, co vás vedlo ke škatulce rock’n’roll thrash?

Paradoxně to byla snaha vyhnout se konkrétní škatulce. Hlavně na Bandzone je potřeba nějakou škatulku zaškrtnout. Na základě toho tě potom Bandzone ukazuje u podobných kapel a jsi výsledkem vyhledávání. Naše předchozí snaha se zařadit nás dovedla ke škatulce thrash. Ne ani tak úplně hudebním stylem, jako spíš přístupem k hudbě. Jsme prostě čtyři týpci na pódiu, co se snaží hrát prdel nakopávací muziku. Nezakládáme si na žádným stylovým archetypu. Nedbáme moc na image ani na trend. Na rock jsme asi příliš tvrdí, na power jsme málo melodičtí a málo epičtí, na black jsme málo satan, na death jsme zase moc melodičtí, na core jsme málo moderní, na heavy jsme málo s vidlema a na djent jsme málo dž dž. Takže mě prostě filozoficky nejblíž sedí thrash. Ale FLOWERWHILE se nikdy nesnažil držet jakýchkoliv zavedených mantinelů a ani si žádný nevytvářel. V tom je podle mýho naše velká síla.

A proč jste tedy nezůstali u thrashe?

Po světě chodí spousta lidí, kteří nám vyčítali, že rozhodně hrajeme málo thrash, abychom si mohli dovolit tuto nálepku nosit. A tak jsem se rozhodl naši škatulku trošku posunout. Rock´n´roll není ani tak hudební styl, jako spíš životní filozofie. Alespoň tak to vnímám já. Každopádně si myslím, že tato škatule má tak široký mantinely, že už snad nikdo nemůže nic proti tomu namítat. Já mám alespoň o jednu starost míň a o jednu dobrou otázku do rozhovoru navíc. V každým případě to ale nemá absolutně žádnej vliv na to, co hrajeme a kam směřujeme.

Chceš ještě na závěr někomu něco vzkázat?

Chci ti poděkovat za tenhle rozhovor a za možnost někde otisknout můj slovní průjem. Všem čtenářům Metaliria, kteří se dostali až sem,pogratulovat, že to dokázali a že navštěvují takto kvalitní web, a všem fanouškům FLOWERWHILE, kteří se prokousali do konce, slibuju tradičně panáka na příštím koncertě.

Informácie o rozhovore

Odpovedal/-li: Martin "Metalika" Klekner

Webová stránka: http://bandzone.cz/flowerwhile

Informácie o rozhovore

Uverejnené: 2016-09-30 19:18:46

Prečítané: 553x

Autor: Jan Němec

Jan Němec

Názory redakcie

Chýba názor redakcie