EAGLEHEART - Michal Kůs

Nahrávání nové desky? Složili se kamarádi

EAGLEHEART - Michal Kůs

Krok za krokem. Trpělivě k cíli. Tak postupuje v posledních letech brněnská kapela Eagleheart. Skupina, kterou původně znalo jenom Brno, se nejpozději po svém debutu vyšvihla mezi českou metalovou elitu. Poté vyměnila kytaristu i zpěváka a teď se snaží prorazit do Evropy. Nová deska Dreamtherapy vyšla koncem loňského roku u italského labelu Scarlet Records a produkci jí obstaral Roland Grapow. Kromě toho, že na desku nahrál a nazpíval některé pasáže, objevil se po boku kapely také na pódiu na festivalu Masters Of Rock. „Bylo to překvapení i pro nás. Říkal jen, že se staví podívat a najednou jsme si všimli, že stojí na pódiu s námi,“ vzpomíná na vystoupení kytarista, lídr a hlavní skladatel kapely Michal Kůs. V rozsáhlém rozhovoru se zmiňuje i o změnách v kapele, o vydání nové desky nebo třeba o zážitcích z letošní olympiády.

Poměrně nedávno jste vydali svou druhou desku Dreamtherapy. Na rozdíl od debutové Moment Of Life, kterou jste nahrávali poměrně složitě (na několika místech a v několika poměrně vzdálených termínech – pozn. redakce), jste teď všechno nahrávali u Rolanda Grapowa. Jak jste se k němu dostali?
Věděli jsme, že Roland má na Slovensku studio, ale nijak vážně jsme se o té možnosti ze začátku nebavili. První impuls byl asi až od kluků ze skupiny Sebastien. Jejich kytarista Ondra Pecina ke mně chodil na kytaru, takže jsme se seznámili a kecali hodně o hudbě, kytarách, nahrávání, prostě o všem. V té době už kluci připravovali první desku Tears Of White Roses a Ondra mě průběžně informoval o tom, jak to u Rolanda chodí, jak je to super a všichni si to užívají. Hodně mě tím navnadil a já pak zase kluky, takže když se nám podařilo sehnat peníze na nahrávání, byl Roland naše jediná volba.

A jak došlo k tomu, že Roland nakonec na Dreamtherapy i hraje? Bylo to domluvené nebo to vzniklo až spontánně při nahrávání?
No, tak s tím se počítalo od začátku, Roland nemá problém s hostováním na deskách, které produkuje. Takže jsme si říkali, že by bylo fajn toho využít. Skladby na Dreamtherapy se mu líbily, takže to šlo podle plánu. Je ale pravda, že některé jeho pasáže vznikly až spontánně ve studiu.

Které?
Tak třeba jeho zpěv v Shades Of Nothing, v té prostřední pasáži. Nejdřív si tam sám od sebe zkusil zahrát sólo (který jsme tajně nahráli na video, takže na něj lidi můžou mrknout v dokumentu z nahrávání), ale pak jsme si říkali, že by byl fajn i zpěv. Něco jsme tam zkoušeli, ale nebylo to ono. Rolandovi to taky nesedělo, tak v jeden moment spustil nahrávání, vlezl si do místnosti s mikrofonem a nazpíval linku, ze které jsme byli všichni vyřízení. Navíc v té první verzi samozřejmě zpíval úplný blbosti, ale některý slova jsem nakonec použil i do finální verze textu, který jsem mu do pusy během toho dne napsal. Pak to večer nazpíval znovu naostro a bylo hotovo. Ostatní zpěvové pasáže byly vymyšlené dopředu. Horší to bylo se sóly, protože jsme moc nevěděli kam. Nakonec nás ale napadl konec Taste My Pain a pasáže ve Wheel Of Sorrow a myslím, že i v tomhle ohledu Roland odvedl super práci. Hlavně to druhý sólo ve Wheelu se mu fakt povedlo.

Pokud vím, tak se s vámi Roland objevil i na pódiu na letošním Masters Of Rock. Kdo s tím nápadem přišel?
Musím říct, že jsme byli hodně překvapení. Mluvil jsem s ním chvilku den po koncertě Sebastien, tak jsem se zmínil, že hrajeme v neděli, ať se kdyžtak přijde mrknout. Byl to ale celkem šok, když jsme si ho všimli, že stojí s námi na podiu, to jsme nečekali! Mezi songy mi říkal, že je to paráda a Roman (Sáček - nový zpěvák, který letos v létě nahradil za mikrofonem Eagleheart Vojtu Šimoníka – pozn. redakce) je super volba na zpěv. Po koncertě už jsme se bohužel neviděli, jel hned na Slovensko. Poslal mi ale ještě SMS, že to byl fakt nářez.

Před chvílí ses zmínil o písni Wheel Of Sorrow. Pokud se nepletu, je to poprvé ve vaší historii, kdy jste nahráli tak dlouhou skladbu (12 minut a 19 vteřin). Proč jste se rozhodli natočit tak dlouhou kompozici a kdo s tím vlastně přišel?
No, ona to původně neměla být tak dlouhá skladba. Vznikla vlastně odzadu, takže nejdřív jsem dal dohromady celou druhou polovinu, která je v tříčtvrtečním taktu. Měla asi sedm minut. Zrovna v té době jsem ale objevil celkem silné téma o pěti stádiích, kterými člověk prochází, když se vyrovnává se smrtí. Tak jsem si řekl, že do skladby použiju ještě další pasáže a rozdělím ji do pěti částí, kdy každá z nich ukazuje jedno z těch stádií. Chyběl mi akorát začátek. Naštěstí mi ale Wagner (Jiří Fiala, baskytarista Eagleheart – pozn. redakce) přehrál jeden svůj nápad a ten nakonec skladbu otvírá. Od začátku jsme chtěli použít i víc hlasů než jen můj a Vojtův a původně jsme ohledně toho byli v kontaktu s André Matosem, se kterým jsme se poznali, když jsme hráli před jeho kapelou. Bohužel to ale nevyšlo. Nakonec nám s tím pomohl Roland a zní to přesně, jak jsme chtěli.

Proč to s Matosem nevyšlo?
Myslím, že to skončilo na komunikaci. Mluvili jsme spolu jednou po telefonu přes naši společnou známou a podařilo se mi nakonec poslat mu i demoverzi Wheelu s mým zpěvem. Pak už jsme komunikovali jen přes MySpace a zůstalo to viset na mrtvém bodě. Do budoucna by ale bylo určitě super mít ho na desce!

Zmiňoval jsi, že Wheel Of Sorrow je o pěti stádiích, kterými člověk prochází, když se vyrovnává se smrtí. Můžeš jejich pomocí popsat skladbu?
Jasně. První část je Denial – popírání. Člověk odmítá krutou pravdu, že ztratil někoho blízkého, žije v iluzích, jen aby nemusel čelit realitě. Po druhém refrénu pak začíná Anger - msta, kdy se hlavní postava ze sebe snaží dostat zlost, kterou směřuje všude kolem sebe. Člověk se ptá: „Proč se to stalo?" Následuje Bargaining, česky asi vyjednávání. Jde o snahu změnit realitu, čas, udělat něco proto, aby nedošlo k nejhoršímu. Je to asi nejtěžší zpěvová část na desce, protože na začátku vyžaduje jemný zpěv a následně silný hlas v opravdu hodně vysoké poloze. Další část je pak deprese, která začíná Rolandovým sólem, o kterém jsme se už bavili. Člověk zjistí, že nic změnit nejde a nemá vůli dál existovat. V této části je hodně důležitá Rolandova zpěvová linka, která lije hlavní postavě chuť do dalšího života. Konečně pak přichází Acceptance – smíření. Život jde dál a je potřeba to zvládnout.

Jak ses vlastně k takovému tématu dostal?
Přes knížku Hotel World, kterou jsme měli jako povinnou četbu na výšce. Tam je to téma zpracované trochu jiným způsobem, ale zaujalo mě to. Dohledal jsem si o tom nějaké další informace a říkal jsem si, že je to prostě ideální téma na delší skladbu. Sám jsem si ale tou situací neprošel a doufám, že ani dlouho nebudu muset.

Už jsme se zmínili o tom, že Wheel Of Sorrow je poměrně dlouhá píseň. Jaké na ni zatím máte od lidí ohlasy?
Je fakt, že je to nejdelší skladba a do budoucna určitě neplánujeme, že bychom ji v tomto ohledu překonávali. Naživo byly reakce zpočátku trošku chladnější, což bylo způsobené jednak délkou a pak hlavně tím, že lidi neměli desku ještě tolik naposlouchanou. Řekl bych ale, že momentálně je to jedna z nejoblíbenějších skladeb. Dokazuje to také anketa na našich stránkách. Brzo ji začneme opět hrát i na koncertech.

Nebáli jste se trochu skládání a nahrávání takovéto skladby - třeba i kvůli možným reakcím lidí? A je hodně obtížné takhle dlouhou skladbu nazkoušet tak, aby se dala hrát na koncertech?
Ani ne. Asi je to blbý to takhle říct, ale hudbu neděláme pro to, aby se zalíbila lidem, děláme si tím sami radost. A když nás to baví, přenese se to pak i na ostatní a o tom to je! Těžká je hlavně na zpěvy a zapamatování si, jak jdou pasáže po sobě, ale dá se to zvládnout.

Vrátím se ještě k novinkám na desce. Kromě produkce Rolanda Grapowa je jednou z nich i to, že jste album vydali u zahraničního labelu. Jak jste se k němu dostali?
Mno, byl to trochu boj, ale jinak asi normální proces, kdy jsme měli v ruce finální mix a posílali jsme ho po všech možných zahraničních labelech. Určitě nám hodně pomohl i Roland a jeho produkce. I díky tomu jsme se dostali k finálním nabídkám od Limb Records a Scarlet Records. A ta od Scarlet pro nás nakonec byla výhodnější a tak jsme skončili u Italů.

A v čem je pro vás největší změna oproti českému Metal Swampu, který vydal Moment Of Life?
Hlavně nám podpis přinesl vydání desky v celé Evropě, USA a Japonsku s tím, že jsme navíc dostali dostatečný množství CD pro vlastní prodej. Díky tomu se nám teoreticky můžou vrátit i náklady, které jsme do desky investovali.

Můžeš říct, kolik zhruba musíte cédéček prodat a za kolik, aby se vám náklady vrátily?
No, náklady šly hodně přes sto tisíc korun, takže musíme prodat stovky cédéček. Prodávali jsme ze začátku za 250 korun, ale teď jsme šli s cenou dolů na 200 korun. Sice to znamená, že se nám to přímo z prodeje CD nevrátí, ale nějak to zvládneme.

Jak jste vlastně sehnali peníze na nahrání Dreamtherapy? Skládali jste, šetřili?
Šetřili, ale větší část jsme si půjčili od našich super kamarádů, kteří nám tímhle vytrhali několik trnů z paty. Část jsme měli jistou před nahráváním, něco jsme sehnali během pobytu ve studiu a zbytek později.

Jak vypadá smlouva se Scarlet. Je jen na tohle album nebo i na další?
Zatím jen na tuto desku, o další jsme se ještě nebavili.

Nějaký čas před vydáním Dreamtherapy odešel z kapely kytarista Martin „Metalika“ Klekner. Můžeš říct proč?
Metalika odešel skoro dva roky před vydáním, i když jsme pak spolu ještě dohrávali nějaké koncerty. Šlo hlavně o to, že nezvládal obě kapely na sto procent a chtěl se naplno věnovat Flowerwhile. Všichni jsme podvědomě věděli, že k tomu asi jednou dojde a trvalo celkem dlouho, než jsme našli náplast. Na podzim 2010 jsme ale našli dalšího maniaka, Michala Jankuliaka ze Slovenska, který se ještě stihl zapojit do skládání na Dreamtherapy a do kapely skvěle zapadl.

Jak jste Michala Jankuliaka našli? Klasicky přes konkurz nebo nějak poetičtěji?
Ono to bylo vlastně ještě trošku jinak. Nejdřív se k nám dostal David Hruška, který s námi odehrál dva koncerty a pak odcestoval do USA. Byl to spíš takový záskok. Bylo to v létě, takže pak jsme začali hledat znovu. Mezitím nějaký koncert na kytaru odehrál i Vojta a pak přišel Michal. Jednou nám prostě přišel email od týpka z Oravy, co bydlí tři sta kilometrů od Brna, že by u nás chtěl hrát. Myslel jsem, že si dělá srandu. Už kvůli té vzdálenosti, ale on tvrdil, že to myslí vážně a nějak by si to zařídil. Tak jsem mu poslal, co se má naučit, přijel na zkoušku a bylo hotovo.

A jak to vlastně funguje teď? Žije dál na Oravě a scházíte se jen na koncerty, případně jednou za čas přijede na zkoušku nebo se kvůli vám přestěhoval do Brna?
No, je to blázen. Zatím dojíždí na koncerty a občas na zkoušky s tím, že pak přespává u Smrta (Zdeněk Vémola, bubeník Eaglheart – pozn. redakce). Zvládá to ale celkem dobře a vypadá to, že mu to tak i vyhovuje. Se stěhováním uvidíme do budoucna, určitě by to pak bylo jednodušší, ale zatím je to úplně bez problému.

Přes léto přitom skoro pořád koncertujete, musí to tedy mít docela náročné...
No jo, je fakt, že toho teď je dost. Je to takový náš výletník.

Po příchodu do kapely už stihl napsat píseň Burned By The Sun na album Dreamtherapy. Vypadá to, že by mohl na dalších výrazněji pomoci se skládáním? Pokud vím, tak do teď to bylo hlavně na tobě…
Určitě do budoucna pomůže se skládáním víc než na Dreamtherapy. Zároveň to ale určitě zůstane spíš na mě (úsměv).

Proč vlastně z kapely odešel zpěvák Vojta Šimoník? A jak dlouho bylo jasné, že odejde?
Člověče, tohle by byla otázka asi spíš na něj, on je hodně komplikovaná osobnost a tohle téma je minimálně stejně složitý. V každém případě mluvil Vojta o tom, že končí, prakticky celých sedm let, co v kapele byl. Je ale pravda, že poslední rok to bylo intenzivnější a v průběhu podzimního turné se to začalo zhoršovat. Kulminovalo to na koncertech začátkem letoška, kdy na něm bylo vyloženě vidět, že je neskutečně otrávený z toho, že musí být na pódiu. Prostě ho to nebavilo, brali jsme to podle něj až moc vážně a měli moc koncertů. V tu dobu už si toho začali všímat i lidi a nám bylo jasný, že jeho odchod už je jen otázkou času. Pak se situace trochu uklidnila, Vojta nám za sebe dohodil náhradu Romana Sáčka, se kterým jsme pomalu začali zkoušet a všechno vypadalo na klidnou výměnu. Potom ale Vojta jednou nepřijel na koncert a pro nás to znamenalo, že se musíme zařídit jinak a vytáhnout Romana na pódium o tři týdny dřív.

Jak zatím funguje spolupráce s Romanem? V čem se nejvíc liší od Vojty v přístupu ke kapele?
Přístup je úplně jiný. Nechci Vojtu nijak pomlouvat, ale už neměl žádnou motivaci. Naopak Roman na sobě chce pracovat, má obrovskou snahu, nadšení. Jde koncert od koncertu nahoru a momentálně je v kapele tak velká pohoda jako už dlouho ne. Hodně ta změna nakopla i nás ostatní, takže když mi Vojta na jaře řekl, že tenhle kluk bude pro nás jen dobře, měl pravdu.

Vojta už jednou z kapely odešel a pak se zase vrátil. Myslíš, že ho to bude zase třeba po čase táhnout zpátky k Eagleheart?
No, to je sice pravda, ale tenkrát to byl spíš takový jeho rozmar. Dneska je situace úplně jiná, nejsme v pozici, kdy bychom potřebovali, aby se vrátil. Obě strany jdou svou cestou a tak to má být. Popravdě si ale myslím, že mu to svým způsobem určitě chybět bude. I když si to možná nepřizná.

A zbytek kapely zatím problémy s motivací nemá? Baví vás ještě jezdění po koncertech a festivalech? Nejste z toho už unavení?
Unavení? Neblbni (úsměv). Těch koncertů není zase tolik na to, abychom to tak cítili a kdyby jo, dali bychom si pauzu nebo to nedělali vůbec. Příchod nového člena většinou každou kapelu neskutečně nakopne a to je i náš případ, takže naopak - teď máme daleko větší chuť hrát, cvičit, skládat a jezdit po koncertech, ze kterých jsme navíc neskutečně nabití. Koncerty jsou jedním z hlavních důvodů, proč hudbu děláme!

Je fakt, že vždy, když jsem vás viděl, tak jste měli úspěch a koncerty byly výborné. Setkali jste se vůbec někdy na koncertech s nějakými negativními reakcemi?
Určitě. Ne každý koncert se povede. Někdy to nevyjde nám, jak bychom chtěli, někdy to třeba ovlivní třeba zvuk z pódia a někdy můžeme být sebevíc spokojení a stejně pro někoho nejsme šálek jeho kávy.

Vrátím se ještě na chvíli k albu Dreamtherapy. Můžou se vaši příznivci těšit na nějaký videoklip k téhle desce?
Mno, to je otázka. Nabízí se přezpívat nějaký song z Dreamtherapy s Romanem a k někomu pak natočit klip, jinak by to asi nešlo. Možná padne volba na titulní song, který Romanovi hodně sedí. Ještě uvidíme.

Už řadu děláte festival Power Metal Blast. Dřív se na něm objevovaly i zahraniční kapely. V poslední době je ale ryze český. Proč? A uvažujete o tom, že byste třeba někdy zase pozvali někoho z ciziny?
No, ty zahraniční kapely byly spíš výjimky, kdy se nám podařilo domluvit nějakou výměnu ven. Určitě se tomu nebráníme ani do budoucna, ale žádnou konkrétní zahraniční kapelu momentálně na Blast potvrzenou nemáme.

Jak náročné je skloubit kapelu a práci? Ať už jde o nahrávání, zkoušky, koncerty...
Práce má určitě na chod kapely vliv. Člověk nemá tolik času, kolik by chtěl. Vždycky se to ale dá nějak skloubit, aby to fungovalo. Je to komplikace i z toho důvodu, že ne všichni jsme z Brna a kromě Michala dojíždí i Roman. I když ne tak daleko. Pořád se ale snažíme pravidelně zkoušet. Často se nám podaří sejít se na zkušebně i dvakrát týdně. Zvlášť teď je potřeba zkoušet s Romanem, aby si byl na podiu stoprocentně jistý. Ze začátku byl ještě trošku nesvůj, protože na prvním koncertě měl za sebou jen tři zkoušky, ale už se otrkává a jde to koncert od koncertu nahoru.

Vrátím se k jednomu rozhovoru s vaším bývalým kytaristou Martinem Kleknerem. V něm tě novinář označil za majitele skupiny. Když ses k tomu na facebooku vyjadřoval, říkal jsi, že to není první podobná věc, co jsi o sobě slyšel. Co na taková označení říkáš?
No, nevím, co na to říct, ani jestli se k tomu mám vůbec nějak vyjadřovat. Nikomu určitě není příjemné, když se někde o sobě něco podobného doslechne nebo dočte. Zvlášť od lidí, kteří tě vlastně vůbec neznají. Dřív jsem si z toho celkem dělal hlavu, dneska už to tolik neřeším, zvykám si. Je ale pravda, že označení "majitel" kapely na mě působilo přinejmenším trochu divně, i když bylo v uvozovkách. Možná tím myslel leader, možná ze mě jen chtěl udělat nekompromisního diktátora, čemuž by odpovídaly i některé otázky v tom rozhovoru. Na to by ses ale asi musel zeptat jeho.

Eagleheart se stejně jako ostatní kapely občas potýkají s nelegálním stahováním. Jaký je tedy tvůj názor na stahování a internet obecně?
K internetu mám hodně kladný vztah. Využívám ho prakticky neustále a pro každou kapelu je to neodmyslitelná část prezentace, díky které může získat spousty nových fandů. Pokud jde o stahování, tak předně musím říct, že taky stahuju, ale rozhodně nemám pocit, že je to správná věc, naopak. Fungování kapel na této úrovni je finančně hodně náročná záležitost. A pokud člověku takto uniká příjem a ještě se kolikrát dočte, že stahování není krádež, tak je to jako plivnutí do ksichtu všem, kteří do té hudby investují svůj čas, talent a peníze. Na druhou stranu ale nesouhlasím s omezováním svobody internetu typu ACTA, ale to už jsme zase trochu jinde... Nejlepší jsou stejně klasický CD, už jen kvůli té vůni papíru v bookletu.

Když už jsme u toho, zajímalo by mne, kolik jich vlastně doma máš?
Uff, asi kolem stovky.

Vzhledem k tomu, že v těchto dnech vrcholí olympiáda (rozhovor vznikal v srpnu – pozn. redakce), nedá mi to nezeptat se, jestli ji sleduješ?
Nijak extrémně, ale jak jde našim o medaile tak sleduju. To je jasná věc. A taky jsem koukal na Phelpse a Bolta, to jsem si nechtěl nechat utéct.

A co tě zatím nejvíc zaujalo? Boltův úprk na stovce?
No, upřímně řečeno jsem z toho závodu moc neviděl. Čekal jsem do té půl dvanácté nebo kdy to bylo, ale před startem se na tom slavném digitálním signálu najednou podezřele začal trhat obraz. Těsně před startem pak najednou černá obrazovka a za deset sekund jsem viděl už jen radost v cíli.

Když jsme u sportu, zeptám se ještě na hokej. Jsi Brňák a na jaře celé Brno žilo tažením hokejistů Komety v play-off české extraligy. Propadl jsi taky tomu hokejovému šílenství?
Jasně, tomu se nedalo odolat. Na hokej koukám hodně rád, standardně na nároďák, ale tohle byla úplně nová zkušenost. Ty tisíce lidí na Svoboďáku (náměstí v Brně – pozn.redakce), na to jen tak nezapomenu. Nářez!

Byl jsi na náměstí taky?
Jednou, tuším, že to byl druhý zápas. Ještě deset minut před koncem jsme jasně vedli 6:2 a ke konci to bylo 6:5. To byl docela nervák.

Informácie o rozhovore

Odpovedal/-li: Michal Kůs

Webová stránka:

Informácie o rozhovore

Uverejnené: 2012-08-16 23:31:37

Prečítané: 1275x

Autor: Jan Němec

Jan Němec

Názory redakcie

Chýba názor redakcie