Waiting for the Winter a jeho podeváté konaná párty slibovala, tak, jak je u této akce již zvykem, pestrý metalový požitek pro stejně tak pestře rozpoložené publikum, holdující různým metalovým pod-žánrům. Moje účast byla jasná už po skončení předešlého ročníku, neboť tuto akci podporuji dlouhé roky a Arch of Hell, pořádající skupina akce, patří mezi první české bandy, s nimiž jsem se setkal, leč je to asi překvapující, díky nim sleduji českou scénu. Hlavním tahákem pro mě, jakožto pro člověka holdujícího především black metalu, byli zaručeně Desire for Sorrow, skupina vyvolávající různorodé reakce, mě ale upoutávají jejich melodicko-black metalové choutky, sice značně ovlivněné anglickými temnochodci Cradle of Filth, avšak plné především svých vlastních kreací, se sobě vlastním výrazivem a pohledem na věc.

Večer však skýtal více kvalitních jmen, jmen, majících potenciál přilákat obstojný počet fanoušků, mnou však procházel strach co se návštěvnosti týče a tento strach byl a vždy bude oprávněný, neboť s návštěvností akcí je v Česku často problém, především co se undergroundové scény týče a v Brně to zrovna platí dvakrát tolik. Při příchodu do prostorů Faválu (ve kterém jsem se nacházel a účastnil akce zhruba před rokem?) se potvrdily moje již dopředu negativistické myšlenky - on totiž v klubu nebyl téměř nikdo a jediní lidé, proudící uličkou mezi sezením, byli členové jednotlivých kapel.

Zhruba v 18:30 započal první koncertní set, v němž se na pódiu představila parta s krátkým a rázným názvem ONA. Pohled do sálu s pódiem byl však žalostný, neboť při počínání kapely se pařbě oddával snad jen jeden člověk, pár jedinců koncert odsledovalo, ale jelikož se v klubu nevyskytoval téměř nikdo, bylo mi kapely opravdu líto. Sledovat snažení muzikantů a prázdný sál je vskutku nepříjemné. Co se samotného projevu týče, některé polohy frontmanky Sylvie byly v pořádku, jiné rvaly uši (možná za to ale mohl zvuk, přišlo mi, že vokál často přehlušoval samotnou hudbu), a to platilo i o instrumentálním obsazení skupiny ONA. Jisté pasáže i rozklepaly nohu, ale jiné ji nechaly bez pohybu a mou hlavu nicotnou a chladnou. Na rozjezd však ideální volba a neurážející set.

Horrible Creatures jsem neznal, jen jsem postřehl, že se jedná o thrash metal, styl jdoucí mimo můj zájem. Naživo mě však některé bandy dokáží zázračně oslovit, a tak jsem byl naplněn jistou dávkou naděje. Horrbible Creatures jsme poslouchali vsedě z vedlejší místnosti a musím přiznat, že mě snažení kapely nebavilo naprosto vůbec. Říkal jsem si, že prostě thrash podobného ražení ne-e. Ale při „redaktorském průzkumu terénu“ před pódiem jsem značně obrátil názor. Nevím, zda poslední songy byly mnohem lepší než ty, co kapela hrála předtím, nebo to bylo pouze tím, že jsem se ocitnul tváří tvář samotným účinkujícím, ale v tu ránu mě koncert začal ovládat a moje tělesná schránka započala s neovladatelnými pohyby, při nichž mi hlava samovolně kývala do rytmu, jako by mně měla seskočit z krku. Přišlo mi, že některé pasáže byly okořeněné vlivy death metalu, především vokály. Jediná výtka - měl jsem pocit, jako by vyhrávky kytary v jedné skladbě byly pouštěné ze záznamu, zatímco kytarista hrál svou hlavní stopu, což mi velice vadí a je lepší pasáže, které není kapela schopna odehrát, vystřihnout. A možná mohla být kytara více povytažená, i když takto zase krásně bublala baskytara, jejíž zvuk si vždycky rád dám jako lahodné sousto líbit.

Hlavní tahák (spíše pro mou osobu), tedy Desire for Sorrow, přinesl jak velké pozitivum, tak mírné zklamání. Zklamání proto, že DfS měli zkrácený set. O to byl však výstup uskupení mnohonásobně intenzivnější. Kapela do nás bez zbytečných keců naprala porci melodického, klávesového, avšak ostře a razantně znějícího black metalu a musím podotknout, že waitingovský koncert byl ještě mnohem lepší než moje prvotní setkání se skupinou na Melodce před několika lety. Krom toho smečku s pozměněnou vizáží určitě ovlivnilo úspěšné turné v Mexiku, a tak jsme se setkali s Desire for Sorrow ve špičkové formě. Pod pódiem to konečně vřelo, lidí bylo již více a nakonec mohu konstatovat, že Favál byl příjemně zaplněn, a že před pódiem se divoce kotlilo, skákalo a headbangovalo, i když jsem si ze začátku akce myslel, jak to bude strašně chladné a spíše trapné. Nejvíce mě potěšila hitovka Stay Primitive, při níž jsem v extázi z extrémního skřeku a řezavých riffů přestal ovládat sám sebe.

Už ani nepočítám, kolikrát jsem brněnské Arch of Hell spatřil. Třináctkrát? Možná vícekrát? Ale vždycky mě jejich koncert nadchne tak, že se musím zasebevraždit v reji fanoušků. Od dob vydání nové fošny Freakshow jsou však Arch of Hell mnohem silnější než v minulosti. Desku naposlouchanou nemám, ale v živém podání mi neuvěřitelně sedí, dokonce více, než skladby z debutového materiálu, který miluje nejvíc lidí a mnoho songů z něj jsou prostě koncertní tutovky. Nové kousky však svým moderním vyzněním elektrizují obrovskou energií a především corové vlivy, jež z nové tvorby AoH číší, mě neuvěřitelně baví. Tak jako vždycky se na povel skupiny ve středu sálu vytvořila wall of death s pobíhajícími kytaristy v samotných vrstvách lidského víru. Arch of Hell vás chytnou, i kdyby vám nelahodila jejich tvorba, do svojí show dávají všechnu energii, nacházející se v jejich nitru a ne jen, že pobaví, ale také vás semelou, rozmačkají, roztrhají a vyždímají, až z vás nezůstane nic, krom cákanců piva a potu.

Atari Terror nejsou můj šálek kávy, a tak jsem většinu koncertu odposlouchal z vedlejší místnosti. Nakonec jsem však šel obhlédnout dění a provedl druhý “redaktorský průzkum” a jsem rád, neboť koncert byl rozhodně nadprůměrný a zajímavý. Alternativní metal v podání této skupiny sice nechápu, ale instrumentálně a pěvecky byla kapela se dvěma frontmany rozhodně zajímavá a bavilo mě jednotlivé členy sledovat při jejich snažení. Mimochodem svítící baskytara byla opravdu zajímavá.

Ani jednou jsem nezmínil zvuk, a to proto, že byl zdařilý u všech skupin krom ONA, kterou jsem slyšel pouze z vedlejší místnosti, tudíž tak nemohu posoudit, ale i tak mi vrtá hlavou uši trhající vokál.(Na zvuk to svádím, protože jsem kapelu viděl na Melodce, kde mi vokál nijak nevadil). Návštěvnost byla více než uspokojivá, leč ze začátku akce vypadala na propadák, a tak se z Waiting for the Winter vyklubala opět příjemná akce, jak díky muzice, tak díky skvělým lidem a krásné atmosféře, z níž se pak člověk velmi těžko a nerad vrací do šedivé všední reality každodenního života.