MONO v Praze definovali pravé umění

MONO v Praze definovali pravé umění

Což takhle se nechat strhnout křehkými emocemi pramenícími z krás dojemných smyčců a vzletných virtuózních kytar, jak jsem také na koncertě, konajícím se 19. dubna v pražském Underdogs', učinil. Japonští MONO patří mezi zakladatele instrumentálního post-rocku, leč sami tuto škatulku odmítají a hlásí se k vibracím klasické hudby. Svojí pozici na scéně, trvající již dvacet let, kapela oslavila jak novou deskou "Nowhere Now Here", tak koncertní štaci, kterou novinku podpořila. Zájem o nevšední umělecký zážitek dokládaly poměrně brzy vyprodané lístky, i když věřím, že v případě jiného prostoru by přišlo ještě více lidí. Popravdě nechápu, proč padla volba právě na Underdogs', kam se podobný druh umělecké prezentace nehodí, do prostoru se nevejde příliš mnoho lidí a navíc je v klubu vždycky, opakuji vždycky, totálně přehulený zvuk, při kterém mám pocit rozrůstajících se prasklin po lebce a pukání ušních bubínků. Mé obavy tedy byly směřovány především na zvuk.

Atmosferický večer odstartovala britská umělkyně JO QUAIL. Ta hned od začátku zaujala sympatickým vystupováním a vášní pro svůj nástroj. Se svým elektrickým čelem svedla zázraky a každý její dotyk strun byl absolutní magií. O pohlazení se však hovořit nedalo. Tóniny linoucí se z jejího nástroje občas hrály na docela psycho notu. Šílené, zefektované vrzavé zvuky byly následovány klasickým zvukem čela. Šamanské rytmy uhranuly, donutily lidskou tělesnou schránku k bezduchému pohybu a absolutnímu odpoutání. Písně se přelévaly z ticha do bouří a naopak, a já jsem nechápal, co dokáže jedna hudebnice s jedním nástrojem vykouzlit za paletu zvuků a pocitů. JO s hudbou pracovala zajímavým stylem. Rytmické sekce si totiž nahrávala a poté je nechala hrát ve smyčce, aby na nich stavěla až psychedelické melodie. Byl jsem jejím vystupováním opravdu pohlcený.

ÅRABROT z Norska pro mě byli noční můrou. Až neuvěřitelně mi vadil rock 'n' rollový sound (tohle prostě neskousnu) s příměsí jižanského rocku a hloupě působícího vokálu, dávajícího dojem hospodských halekaček. Z koncertu se dala vycítit hráčská zručnost, a tak je škoda, že pánové a dáma za klávesami nehrají nějaký inteligentní post-rock. Poslední píseň se „space“ kytarovými efekty byla totiž působivá. Celkově však nikdy více. Zpěvákův velký klobouk mě bude strašit pěkných pár dní.

To MONO byli doslova pohádkovým zjevením, ze kterého jsem lapal po dechu. Tak, jak jsem předpokládal, se začalo intrem "God Bless" z aktuálního veledíla "Nowhere Now Here", po němž následovala asi jedna z nejtvrdších a nejbouřlivějších písní - "After You Comes to Flood". MONO hladili po duši křehounkými melodickými kudrlinkami, ale také bořili silou vichřice mocnými gradacemi s dramatickým spádem, podobným klasické hudbě. Vzletné kytarové melodie se vířily jako mořské vlny. Tu a tam jemné kolébání, poté mocné a silné vlnobití, strhující nás hluboko do temných hlubin. Oba kytaristé byli usazeni na židlích a byli pohlceni svým vyjádřením. Jen se kroutili v nádherných melodiích se sklopenými hlavami, naprosto soustředění a vyklidnění, řekl bych v až meditačním rozpoložení. Mezi nimi stála sympatická baskytaristka Tamaki, která čas od času zaskočila za klávesy, a v jednom okamžiku okouzlila svým dojemným zpěvem v písni "Breathe". Z jejího přednesu jsem měl pocit větší přesvědčivosti než ve studiové podobě.

Absolutním vrcholem byla epická "Meet Us Where the Night Ends", začínající potemnělými samply a kytarovou melancholií, aby nastalo napínání ne vzdálené postupům klasické hudby ve strunách kytar i vibrující base, která obkreslovala linku kytarového dua. Následná exploze byla něčím, na co nezapomenu ještě hodně dlouho. Smršť dramatických kytar mě téměř dovedla k slzám, jejich síla byla totiž ochromující a znehybňující. Ten spád, ta energie, vášeň a atmosféra. Tohle se neslyší a nevidí každý den. V klubu se údajně nedalo dýchat díky absenci vzduchu, lidí bylo příliš, i přesto jsem měl pocit, že se procházím mimo své tělesné já, že nevnímám nepříznivé podmínky, jen že jsem součástí něčeho velkého, něčeho, co se slovy vůbec nedá vyjádřit. Něčeho, co bych nazval pravým uměním, zcela upřímným uměním, podaným s absolutní pokorou směrem k přihlížejícím.
Zvuk sice byl příliš nahlas a když jsem se přesunul k boku pódia, produkce rezonovala, celkově nebyl zabit duch Japonců. Krásné byly křehké libozvučné tóniny, mocné byly gradační romance. Kytaristé reagovali na celkové vrcholení představení. Na konci koncertu při přídavku, nejtvrdší skladby večera, se oba hráči postavili a došlo také na hru rtem. Počínání hudebníků působilo opravdu majestátně.

Až na rušivý element v podobě ulítlých nezmarů ÅRABROT jsem si z večera odnesl nevšední zážitky, které člověk nemá možnost prožít každý den a měl by si jich nade všechno vážit. Sympatická JO QUAIL se svým elektronickým čelem svedla zvukovou magii, která zaujala originalitou a zručností aktérky. MONO v ten večer definovali pravé a upřímné umění. Jinak představení Japonců nelze slovy popsat. Hráčské mistrovství, duše opravdovosti a obrovská pokora, takové bylo vystoupení MONO.

Za udělení akreditace děkujeme agentuře Obscure Promotion.


FOTO: Aleš "Enochian" Komárek

Informácie o koncerte

Názov: MONO v Praze definovali pravé umění

Dátum: 19.04.2019

Miesto: PRAHA - Underdogs

Kapely: MONO - post-rock (JPN)
ÅRABROT - sludge/noise rock (NOR)
JO QUAIL - cello experimental (ENG)

Informácie o reportáži

Uverejnené: 2019-04-24 00:00:00

Prečítané: 262x

Autor: Radek Chlup

Radek Chlup

Názory redakcie

Chýba názor redakcie