19. listopadový večer byl velice speciálním, a to hned z několika důvodů. Především tuto očekávanou slavnost pořádali mnohými právem za kult považovaní Slovani Žrec, kteří se dali v nové sestavě znovu dohromady, aby se vytasili s novým materiálem, ke kterému se dostaneme za chvíli. A těmi dalšími byla účast slovenských Malokarpatan, kapela, objevující se v brněnské domovině vůbec poprvé a ze stejných krajin Algor, navrátivší se k nám rovněž po nějaké té odmlce.

Musím přiznat, že jsem na Melodce prodělal velice příjemný šok, způsobený počtem hromadících se hord lidí. Tak narvaný klub na undergroundové kapely jsem neviděl dost dlouho a popravdě jsem strašně moc rád, protože tyto radovánky byly důkazem, že se ještě najdou fanoušci, oddaní komercí nedotčené scéně, co dokáží kvůli svojí muzice absolvovat i delší trasy. Toho večera se v klubu Melodka nedalo hnout a byl to opravdu pěkný pohled, tudíž o kultovní zážitek bylo již předem postaráno.

Žrec spustili svůj set krátce po našem příchodu, byl jsem zvědav, jak si nová sestava poradí se starými kultovkami, ale také jak naživo vyzní nové duo songů, jež považuji za zajímavé, leč neodpovídající tomu, co od Žrec očekávám a zvláště druhá skladba Vozka mi nelahodí. Pocity z koncertního počínání kapely byly a jsou do dnešních dnů rozpačité. Samozřejmě jsem byl zprvu naprosto nadšený, že slyším svoje tolik milované slovanské hymny jako Smrt a mráz nebo Krev předků, ale přesto mi na projevu Žrec něco nesedělo, to něco byl vokál původně vikinského bersergra Styrbjørna. Některé polohy zvládal obstojně, mnohdy však jeho vokál ujížděl až do falešných poloh, v níž mnou procházely pocity zklamání (hlavně ty "sborové") Doprovodný vokál Stanislava Žoldaka, nového spíše hostujícího houslisty, mohl být také trošku výraznější, hudebník to však doháněl svojí skvělou hrou. Vše dovršily dvě nové skladby Klíč k pokladům a Vozka, které mě prostě nebaví, zvláště pokud jsou umístěny mezi staršími kompozicemi. Ano, písně jsou instrumentálně vyspělejší nežli původní tvorba a hudebníci dokazují, že opravdu umějí hrát i progresivnější tvorbu, ale vše zmíněné je na úkor energie, nespoutané divokosti a pro kapelu tolik typické slovanské atmosféry, kterou již v nové tvorbě nepociťuji. Co člověk, to chutě, nová tvář Žrec si jistě najde mnoho nových fanoušků, ale spousta lidí sledujících kapelu od jejích začátků útvar zavrhne (některé reakce, co jsem tak slyšel, opravdu moc pozitivní nebyly). I tak jsem však rád, že jsem Žrec spatřil na koncertním place, i přes rozpačitý dojem to bylo příjemné setkání se s kapelou po letech.

Algor - netajím se, že tato kapela je mou nejoblíbenější ze slovenské scény. Především za to může mnou milované veledílo Hierofánia, které vyšlo roku 2013 pod záštitou labelu Hexencave Productions. Ani nevím, kolikrát jsem již Slováky uzřel, ale pokaždé mě jejich set uzemní, stejně tak jako studiová tvorba. A tak se stalo zas a znova. Algor spustili svůj koncert pěkně zostra a ihned v prvních sekundách se v předních řadách a vprostřed sálu roztočily porosty na hlavách mnohých přítomných a po nějaké té době se zrodil i obstojný kotel. Vokalista, lídr a kytarista kapely Aldaron nezdržoval koncert zbytečnými řečmi, nikdy na tyto koncert zdržující proslovy nebyl, a vedl Algor přímo vpřed fanouškům s jednou peckou za druhou, tvořenou chytlavě melodickými riffy a emotivním vokálem. Stížnosti se vztahovaly na srozumitelnost zpěváka a vyváženost jeho hlasu oproti nástrojům, především jeho potlačenost. Já však byl spokojen, Aldarona jsem slyšel tak akorát, leč nešlo rozumět každému slovu, ale kdy naživo jde? Nejvíce mnou radost prohnala skladba Za onoho času, mými sluchovody velice zbožňovaná, ale také potěšily skladby jako Lesovik či Svet v zrkadlách s atmosferickým samplovaným intrem. Zazněly i tuším že tři kousky z debutového alba Úder pohanského hnevu, působící o poznání agresivněji a syrověji než současná atmosferická podoba Algor.

Slovenské Malokarpatan jsem nepochopil studiově, i když jsem se maximálně snažil, ale naživo mě jejich výstup ubíjel ještě o poznání intenzivněji, a tak jsem jen nechápavě sledoval avantgardně působící kapelu, znějící jako mix black metalu, rock´n´rollu a kdo ví čeho ještě, jejíž set mi však přišel nudný, neměnný a ubíjející. Vskutku jsem nechápal, na co že tam rozvášnění fans paří, ale hlavně, že si kapela své příznivce našla a že si ji lidé užili, mě však utvrdila v tom, že debut Stridžie dni mohu s klidným svědomím smazat ze svého notebooku, neboť mi každá skladba z něj zní prostě úplně stejně jako ta předešlá.

Podzimní pohansko/black metalový večer na Melodce mohu označit i přes pár kritických poznámek za opravdu kultovní. Myslím si, že všichni zúčastnivší se budou nějakou tu dobu rádi vzpomínat. Trojlístek kapel přilákal obrovskou masu fanoušků (chápej na poměry velikosti klubu), kteří vytvořili krásnou atmosféru, odpovídající kvalitě vystoupení účinkujících. Hlavní je, že si každý návštěvník vybral to své a to si řádně užil. Díky tedy Žrec crew za profesionálně zorganizovaný a skvěle zvládnutý večer, kterých bych uvítal v Brně mnohem více.

Fotogalerie: Jan Mikolášek