SOMNUS AETERNUS znám od jejich vzniku, přičemž nikdy neplatili za kapelu, která by mě nějak více zaujala (to i přesto, že jsem na doomu dříve ujížděl). To se však změnilo s novou kapitolou kapely, která se začala psát s novou deskou, vyšvihujíc brněnké doomaře do popředí české extrémní scény. SOMNUS AETERNUS jsou opravdoví skokani. Rozdíl mezi debutovým materiálem “On the Shores of Oblivion” a posledním veledílem “Exulansis” je opravdu znatelný a skok do zcela odlišných vod významný. Debutový zápis hudebních vizí se mohl pyšnit zajímavým pokusem o doom, vpouštějícím za své temné a chladné hradby vlivy z okolního světa, prosvětlujíc stín pohřebního žánru. Písně byly neohrabané, působily nejistě a šlo znát, že se jedná spíše o pokus vyřčení prvního slova na scéně s tím, že Brňáci ani možná netuší, jak by vlastně chtěli znít, v jaké formě se prezentovat.

Možná za urgetním skokem do vod progresivních sfér mohly obměny v sestavě. Do kapely se v roce 2013 nechal zlanařit masér blán Indián a Čad, obsluhující klávesy, basu a doprovodné zpěvy. O rok později také místo kytaristy zaplnil Kubýk, přicházející z blackcorových TORC (tahle skupina je pro kytaristu minulostí), nebo grindových KANDAR. Jsem zastáncem názoru, že SOMNUS AETERNUS jsou naživo mnohem působivější. Na koncertním place jejich hudba dostane přesně to, co jsem postrádal ve studiové podobě “Exulansis”. Ale názory a pohledy se mění v nečekaných intervalech a těžko odhadnutelných časových úsecích a já jsem rád, že jsem dostal možnost k sepsání recenze na poslední počin SOMNUS AETERNUS až nyní, protože bude výsledný verdikt vřelejší, než by tomu v mém případě bylo ještě nedávno.

Leč po posledním koncertním představení ještě razantněji prosazuji svůj optimismus spíše k živému projevu okolo SOMNUS, než ke studiové tvorbě, protože to, co jsem uslyšel na brněnské Melodce, kde se koncert v rámci turné s DYING PASSION a HEIDEN konal, bylo pohlcující, nervy drásající a kolena podlamující, i přes to vnímám i studiový přednes “Exulansis” pozitivněji, i když se toto slůvko k muzice, jakou pánové hrají, příliš nehodí, protože se opět jedná o porci temného uměleckého načrtávání ponurých pocitů a nálad. Už od úvodního kousku “Zen and the Demise” vás SOMNUS AETERNUS utvrdí v tom, že jsou v podstatě úplně novou kapelou, která dělá věci úplně jinak, než v minulosti.

To, že se hudebníci už v minulosti zakoukali do doom metalu, ale nebáli se flirtovat s vlivy zvenčí víme. Jenomže v případě “Exulansis” se už vpodstatě nejedná vůbec o doom metal, leč tento utahaný atmosferický styl žije v každém tónu plynoucího z nástrojů, muzikanti jej s každým sáhnutím po nástrojích přetvarují následnými progresivními postupy. SOMNUS AETERNUS obrací doom metal i jeho tvář úplně naruby. Zachovávají jeho temnou atmosféru, kompozice jsou opravdu zlé, temné a vás každou minutu zasahují bolestivé pocity zmaru u srdce. Jakoby už nic v životě nemělo žádný smysl a vy jste se chtěli vykřičet s Insomnicovým famózním zpěvem, díky němuž se může jít většina extrémních vokalistů naší scény, a vlastně i té zahraniční, zahrabat.

Insoomnic je pan zpěvák, a to doslova! Hlubokým growlem a čistým krásným zpěvem vás pohřbí zaživa, aby vás následně vychýlil z rovnováhy black metalovým skřekem, s nímž často skladby zrychlují a kapela se jakoby urvala ze řetězu. Čistý zpěv působí posmutněle, growl temně a skřek agresivně až drásavě. A přesně tyto pocity se vám v hlavě budou prolínat, dokud album o stopáži 52 minut neskončí tak rychle, jako by mělo jen poloviční stopáž (ano, tak moc baví doom metal, co utíká rychle). Vrátíme se ještě k progresivnímu pojetí tvorby Brňáků.

Zmínil jsem, že se SOMNUS AETERNUS často utrhnou ze řetězu a nechají se unášet na vlně agresivity s rychlejším přednesem. Je tomu opravdu tak. Mnohdy zůstanou SOMNUS na půl cesty mezi doom metalem a progresivně extrémním metalem, díky čemuž vás ale kapela nebude ani na minutu nudit, a to i přes to, že třeba nejste příznivci utahanosti. K tomu skupině rovněž pomáhá pro mě zcela nepochopitelně pokročilá technika, v porovnání s debutovou fošnou. Kostrou zvuku současných SOMNUS AETERNUS jsou Indiánovy škopky, s jejichž pomocí vás bubeník nejednou obelstí úhybným manévrem z rytmické rovnice progresivní, technicky velice různorodou a opravdu bavící hrou.

Brňáci mi také evokují, a to poměrně často při poslechu nahrávky, švédské OPETH. Klávesové party občasně navozují 70. léta, kytarová sóla mi Švédy také často připomínají. Některé postupy jako by nesly ducha dnes už mrtvého death/progresivně doomového výrazu slavnějších kolegů. Našinci navíc také často nasadí až křehké pasáže, mnohdy balancující na hraně progresivního rocku, ale nezaměřují se na tyto aspekty natolik jako OPETH. Takže k čemu jsme vlastně v tomto povídání došli?

“Exulansis” můžeme označit za post - doom metal nebo progressive doom, určitě se však nejedná o styl své klasické podoby. SOMNUS AETERNUS jej obrátili v jistých ohledech úplně naruby, a tak mají potenciál oslovit širší škálu posluchačů, ujíždějících jak na doomu nebo progressivu, tak dokonce na black metalu. Takže tu máme těžce nadžánrovou nahrávku a mně se nedaří přestat myslet na to, že v naší kotlině jsou SOMNUS v doom metalu stejnou nezkrotitelnou a těžko tvarovatelnou hmotou, jako jsou INFERNO v black metalu. Máme zde další uskupení, tentokrát odlišného žánru, které však svůj žánr překračuje a boří jeho zaběhlé postupy, přičemž může vyučovat zahraniční i slavnější jména na scéně. Leč se mi i nyní SOMNUS AETERNUS více zamlouvají naživo, “Exulansis” jsem i ve svém studiovém zápisu vřele přijal.