SATYRICON - Deep Calleth Upon Deep

SATYRICON - Deep Calleth Upon Deep

SATYRICON mám rád samozřejmě kvůli muzice, ale to není to jediné. Líbí se mi především odvaha dua Satyr a Frost, a také názory muzikantů na to, jaký by měl black metal být, o čem by měl být a o čem je konkrétně tvorba SATYRICON. Je to právě svoboda vyjádření, již mnoho black metalových umělců zazdí svojí archaičností a snahou být co nejvíce “true evil”. Podle SATYRICON by black metal měl být především o svobodě vyjádření a neměl by mít žádné svazující hranice.

Toho se Norové drží zuby nehty. Je jim absolutně jedno, co na jejich tvorbu lidé řeknou - jestli se jim líbí, či nikoliv. Prostě si dělají, co sami chtějí, neboť tím vyjadřují sami sebe a svoje hudební choutky, které chytí s nově načerpanou inspirací, nabranou v chmurném prostředí norského venkova. Při zmínce o chystané, tehdy teprve vznikající a nepojmenované desce “Deep Calleth Upon Deep”, v rozhovoru pro Pařát dokonce Frost sdělil, že se ortodoxní fans “mají nač těšit”, jako by SATYRICON šli úmyslně proti proudu černě oděným davům.

Splnilo se, co Frost avizoval, a SATYRICON jdou proti proudu s absolutní svobodou, a nebo se začínají motat ve svém vlastním hudebním vězení, neboť i oni sami mají nějaké ty hranice, a tak jsou jejich slova planá? Obojí je správně. “Deep Calleth Upon Deep” zní z části jako “The Age Of Nero” a “Now, Diabolical”. Zastřenou produkcí je blíže prvně zmíněné desce, ale nejlepší srovnání se nabízí s předchozí bezejmennou nahrávkou z roku 2013.

Ze stejné části jsou však SATYRICON novátorští, alespoň ve svém vlastním výraze, neboť jazzové prvky se dnes v black metalu využívají čím dál častěji. Asi největším překvapením je využití saxofonu ve dvojce “Blood Cracks Open the Ground” a “Dissonant”. Jsou to však jen opravdu kraťounké vsuvky, v první jmenované písni jsem si toho povšiml až po několikátém poslechu. To mi přijde celkem škoda, neboť u SATYRICON by hojnější využití saxofonu působilo přinejmenším zajímavě, stejně jako kdyby Frost rozjel jazzovou jízdu s paličkami.

Co se základního stavebního kamenu - tedy metalu osobně - týče, jsou SATYRICON spíše unavení. Skladby kopírují jejich black 'n' rollové období, ale chybí jim surová energie a šťáva “Now, Diabolical” nebo “Volcano”. Jedná se o návrat zpět za bezejmenné album z roku 2013, jen s jeho produkcí, která však na tomto čtyři roky starém počinu fungovala značně lépe, protože se hodila ke stavbě a rozvoji daných kompozic. Ani Satyr není ve svém hrdle tak jedovatě agresivní, jako dříve. Jeho vokál se mnou nedělá to, co na předchozích počinech, kde jsem jej zbožňoval a kouzlo se z pozvolna vytrácí, stejně jako mé názory, že se jedná o jeden z nejlepších hlasů na scéně.

Tentokrát mě na “Deep Calleth Upon Deep” baví spíše Frost. Jeho hra je neskutečná. I v těch nejvíce primitivních pasážích nacpe do bicích partů ty největší detaily a různé bubenické kotrmelce. Hra paliček je velice obtížná, více, než by se mohlo zdát. Bicí působí zvláštněji i díky křehké produkci, s níž si Frostovo počínání užijete ještě více, neboť vše krásně vyniká a působí progresivně a těžce oldschoolově zároveň, přitom jsou ale SATYRICON moderní “avantgardou” (v tomto ohledu má zvolený zvuk pozitiva). Uvozovky proto, že toto označení byste měli v případě Norů brát s velkou nadsázkou. Ale právě tohle na nich miluji. Jakoby kapela nepatřila do žádné doby a šla na příč hudebním časem.

Na albu se podepsalo více hostů, než jen obsluha saxofonu. V písních, při troše štěstí, uslyšíte violu, cello, kontrabas či basový klarinet. Přínos hostů se nachází v absolutních maličkostech a detailech, což je škoda, neboť s intenzivnějším projevem těchto nástrojů by bylo album možná zábavnější a zajímavější. Mnohé pasáže mají opravdu dobrou atmosféru právě díky netradičním nástrojům či ženským vokálům (“Ghost of Rome” nebo ”Deep Calleth Upon Deep”).

“Deep Calleth upon Deep” je albem, poohlížejícím se zpět, v tomto případě však bez energie a s unaveným výrazem, tudíž nášup jako v případě “Now, Diabolical”, “Volcano” či “The Age Of Nero” nečekejte. Zároveň je pokukováním po nových vlivech. V tomto případě je však škoda, že se Satyr a Frost více neodvázali, protože by to mohlo býti mnohem zajímavější, tak třeba příště. I tak má co nabídnout. Některé melodie jsou opravdu poutavé a tentokrát dominuje především Frost, jehož hra je opravdu náročná, zajímavá a progresivní. Hosté v mnoha pasážích dávají skladbám zvláštní atmosferický nádech. A tak mi z toho vychází, že zde máme dobré riffy, skvělé bicí party a pestrost, takže by navíc s energičtějším pojetím a zvukem plus agresivnějším frontmanem deska bodovala. Nevyužitý potenciál unavené, leč stále zajímavé kapely. Na druhou stranu, nečiní právě onen zvolený zvuk současné SATYRICON jedinečné?

Co se týče mého hodnocení. Možná vám přijde poměrně vysoké a dobré bodování, ale SATYRICON by to podle mě měli hnát na 8 minimálně, jen takový dodatek. Jo a ten cover na přebal alba byl opravdu zvláštní volbou…

7 / 10

Tracklist

1. Midnight Serpent
2. Blood Cracks Open The Ground
3. To Your Brethren In The Dark
4. Deep Calleth Upon Deep
5. The Ghost Of Rome
6. Dissonant
7. Black Wings And Withering Gloom
8. Burial Rire

Zostava

Satyr - vokály, kytary
Frost - bicí

Informácie o albume

Žáner: Black metal/Black 'n' roll

Dátum vydania: 22.09.2017

Typ: CD

Dĺžka: 43:35

Vydavateľstvo: Napalm Records

Webová stránka: http://www.satyricon.no

Krajina: Norsko

Informácie o recenzii

Uverejnené: 2017-11-17 00:00:00

Prečítané: 509x

Autor: Radek Chlup

Radek Chlup

Názory redakcie

Chýba názor redakcie