KATATONIA - City Burials

KATATONIA - City Burials

Bývala to depresivní doom metalová tvrz usazená mezi švédskými lesy a mokřady skrývající nejedno tělo sebevraha. Postupem času si vybudovala kolem sebe další opevnění z navršených mrtvých těl vran, trnů a pochmurně vyhlížejících zbytků kusů staveb, neustále připomínajících vzestup a pád lidské společnosti. Nabytý pocit existenciálního bezpečí i pevnější hudební základy pomohly labilní duši skupiny KATATONIA konečně pořádně zabrat do strun kytar a zkoumat své skladatelské možnosti.
 

Shodneme se, že ne všechny experimenty byly stoprocentně úspěšné a okamžitě funkční. I já občas některou píseň přeskočím. Přesto mají Švédové jednu neodpíratelnou vlastnost, a to tu, že ať už nahrají cokoliv, časem to vyzraje. A je úplně jedno, jestli je to nahrávka patnáct let stará, ještě plná těžkých depresivních textů, srdcervoucích melodií a rifů, nebo je to novější, post-rockově a melancholicky zasazený kus, v němž si “to své” najdou tolerantnější posluchači, kterým nevadí progresivní vybočení z původního žánru a zvuku. KATATONIA je černá vazká kapalina, kterou z kůže jen tak nesmyjete. No, a pokud se Vám dostane do uší, zůstane v nich celý život.

Již s minulým albem “The Fall of Hearts” nás mile překvapili, že se přece jen vrací k původnímu melancholickému rocku, přemýšlivému doomu a osvědčeným metalovým vyhrávkám. To mělo za následek instantní šplhání a aspirování na ty nejvyšší pozice metalových žebříčků. Navíc, předcházející výživná koncertní šňůra, reedice a remastering starých hitů  a akustické přepracování starších skladeb, které zvěčnili na akustickém albu “Sanctitude”, ještě více přitáhla pozornost publika, včetně těch ztracených posluchačů, kterým příliš progresivní a mělký přístup v posledních letech neseděl.

S novým albem “City Burials” šla KATATONIA ještě dál, byť po známé stezce. A s jistotou ostříleného lovce odkráčela do hloubky, ze které vylovila mnohem těžší kytarové sekvence, čistou melodičnost písní co do zpívatelnosti a poměrně zajímavé originální motivy. Při zpracovávání úlovku přesto došlo k pár zbytečným chybám. A tak se stalo, že potenciál skvělého alba zabilo pár zbytečně melodicky a rytmicky komplikovaných částí, u kterých máte tendence mlátit hlavou do stolu, i když jste chvilku před tím provolávali slávu čerstvě korunovanému králi opuštěných měst, kterého ztvárnil Lasse Hoile na přebalu alba. A tak znovu a lépe, pánové. Ještě máte, co nám podsouvat a čím nám uhranout.

Heart Set to Divide” začíná ponurým intrem, v němž poznáváme hlas nezaměnitelného Jonase Renkseho ve dvoustopé melodii. Jemnost, vokální vyzrálost a přesnost je to, proč si dokáže tak lehce omotat všechny kolem prstu. Je to herecká přesvědčivost a prvoliniová autentičnost, se kterou cítíte, že se veškeré příběhy staly jemu, i když to v reálu tak docela není pravda. Jonas je zároveň dvorním textařem kapely a musíme říct, že málokdo dokáže tak přesně napasovat zajímavé verše do neustále se měnících pasáží tak, aby to vcelku dávalo smysl a zachovalo genia loci písní. Kvílející kytary s kluzkými přechody nás uvedou nejprve do tradičního polotáhlého tempa katatonické tvorby. Pak se rychle vyšplhá po schůdcích úderů paliček a tónů kytar, skákajících přesně po oktávách nahoru a dolů, až dojde k napětí mezi stále jemným a nevýrazným Jonasem a ostatními, evidentně netrpělivými členy kapely, kteří už boostují zvuk další navazující, rychlejší a zábavnější pasáže, včetně zpívatelného refrénu s výplňkovými, až popovými nápěvy, které záhy následují.



 

Při tvorbě videoklipů vsadili na tři různorodé záležitosti. První z nich je “Behind the Blood” zastupující tvrdě hard-rockovou populární hudbu, se kterou podrtí publikum na koncertech. Závan spálených gum aut a alkoholu se tak nějak automaticky při poslechu nabalil. A jakmile došlo na refrény a swingové klouzání mezi nimi, artisticky suplující emoční skuhrání pro patologický a nefunkční vztah, poznáváme pravou tvář submisivního heavy-metalového hitu. Dokud jsem neuslyšela tuto píseň při živém vystoupení během “korontény”, nebyla jsem si jistá, zda bude fungovat. Ale, whoa, světe, div se! Naživo skutečně funguje skvěle a zní o to líp. Jonas si hraje s hlasem a jeho tvrdšími polohami, a dává do toho správnou energii nešťastně zakoukaného motorkáře.

Druhým kouskem s videom je zcela odlišná “Lacquer”, nejvíce emotivní a depresivní závan z celého alba. Krátké verše, minimalistické dotyky strun, celkové zpomalení na nejnižší tepovou frekvenci a všudypřítomné zoufalství pomíjejícího štěstí zredukovali hudbu na pomalý ploužák s jednoduchou rytmizací. A pak přijde hlavní melodie. Protrhlá hráz vás se svou valivou a vyčpelou vodou zavalí a s táhlým vysokým zpěvem vás odnese pryč. Už nemáte touhu žít, už nemáte proč žít. A téměř tanečním krokem okolo protančí smrt s nápěvem “Cesta do hrobu je přímá jako šíp” - a tím se stává jednou ze dvou nejvíce zpěvných a zapamatovatelných písní ze “City Burials”. Citlivější typy by si měli rychle ostrouhat naběhlou husí kůži, protože u dalších písní už ji potřebovat nebudou. Teda, pokud vám nevypadají vlasy hrůzou u “Vanishers”. Ta je totiž tak mizerná a zbytečná, že nabízí trochu jiný pohled na tvorbu katatonie zahrabanou hluboko šest stop pod zemí, v tom špatném slova smyslu.
Více pravého rocku a ještě více swingového ladění (které se ozývá v menším i v dalších písních), přináší “Rein” a já se nemůžu zbavit představy, kde Jonas sedí na piánu jako ex-zpěvačka Nightwish Anette s vysoce lesklým retro účesem, v přiléhavých černých šatech. Je to krásně výpravná píseň, klouzavá a plouživá. Jenže tak nějak zvláštně meandruje. Byly by z ní dobré dvě samostatné písně. Ta melancholičtejší část zabíjí tu příjemně rozdivočelou rockově-bluesovou, no a pak je zde ještě podivný úsek, u nějž přesně vidím dozvuky starších alb, ale zatraceně tam nesedí. Časem si zvyknete na všechno, ale dobrá polovina možných sympatií se nepozorovaně vytratila.

Asi přeběhla k naprosto jasnému rádiovému hitu “The Winter of Our Passing”, která je zároveň tou třetí záležitostí s videoklipem, a to rovnou umělecky zpracovaným. Má dobrou délku okolo tří minut, rychlé intro i tempo, náběh přímo k věci, jednoduchý text a melodii, s níž musí oslovit i mimo žánrové okolí. Dobrý mastering a příjemné nízké vokální polohy podtrhují její potenciál a je nadmíru jasné, že se budou fanoušci jejího zahrání dožadovat a společně s Jonasem také přiměřeně zpívat. A nejvíce nahlas asi uslyšíme oblíbený dvojverš: 
     Bad news for you is we are fucked 
      and you don't know where we're heading next
.

Jonas odvedl jako skladatel dobrou práci a my mu gratulujeme. Zmíněná “Vanishers” je patetickým výdechem. Nejvíce zde nesedí jednak neskutečně táhlé a otravné tempo, jednak hlas zpěvačky ve vysoké a nízké poloze naráz, přičemž barva hlasu funguje jako instantní migréna s okamžitým uspávacím účinkem. Není to špatná píseň, ale ten refrén JE otřesný. Trocha přepracování a vynechání hlubší stopy ženského zpěvu by tomu mohlo prospět.



U tohoto tempa zůstává ještě i píseň “Lachesis”. Narozdíl od “Vanishers” nabízí čistou melancholii a poezii městských deštivých večerů se zádumčivým světlem pouličních lamp. Vokální vrstvení a absence kytar na úseku o délce dvou minut funguje trochu jako outro alba. Zároveň má hojivé účinky a v ozvěně s nevyladěným starým pianinem cítíme staré dobré jádro tvorby.

Kompenzací za předešlé zvláštnosti uprostřed setu je “City Glaciers” s typickým zvukem kapely, známými postupy a po dlouhé době také klavírním doprovodem, s nímž posunuli atmosféru ještě o kus dál. Chytněme se okolo ramen, vytáhněme zapalovače a pojďme si zanotovat o tom, jak nám končí tábor pro dospělé, potažmo nejlepší léta života. Na celém konceptu mi nesedí jen některé mikro pasáže, kde to pánové s tou progresivní skladatelskou tendencí trochu přestřelili. Někdy stačí jeden tón a ten vynese poslech mimo svou plynulost.
Horší je to ale ve “Flicker”, kde je to melodicky přetažené a roztříštěné až příliš. Máme zde další chytlavý střed a okolo progresivně rockové třesky plesky o více náladách, sólo kytaře, příjemném mixu a vokálním pojítku, ovšem ve výsledku jsou to dva kroky vpřed a tři vzad. A to bohužel částečně platí i pro baladu “Untrodden”. Ze začátku se tváří nenápadně, nadějně a známě jako staré doomově olemované písně. Pak se něco zvrtne a podstatnou část zabírá heavy-metalová kytarová onanie bez špetky emoční přesvědčivosti o správném místě a načasování vůči textu a gradaci písně.

V tom dobrém na “City Glaciers” navazuje na stejně nasazeném tónu “Neon Epitaph” a tenhle starší bráška má o trochu více zkušeností, proto se vyvaroval chyb předchozí skladby. Nicméně, příjemná post-rocková a nenáročná píseň by mezi ostatními kontroverzními kousky zapadla, nebýt střední pasáže, v níž nasadili ušního červa v podobě rýmovačky: 

Shadow of my shadow, cling not to my grief, I am long left behind now, you are free.
A kéž by u této písně zůstali jako poslední, nebo zařadili jako outro výše zmíněnou “Lachesis”, protože na seznam zbytečných a tentokrát po textové stránce nedotažených písní připisujeme dvanáctou “Fighters”. Působí hotově jen napolovic a nevím, zda to přičíst studiovému stresu nebo inspirační nuznosti, ale i kdyby byla melodičnost a konečně pořádně probuzené bicí při vrcholu svých sil, textově náročný refrén podtrhuje myšlenku, zda v rámci pohřbů měst nezakopal Jonas i svou uměleckou múzu.

7,5 / 10

Tracklist

01. Heart Set to Divide
02. Behind the Blood
03. Lacquer
04. Rein
05. The Winter of Our Passing
06. Vanishers
07. City Glaciers
08. Flicker
09. Lachesis
10. Neo Epitaph
11. Untrodden

Zostava

Jonas Renkse - zpěv
Anders Nyström - kytary, klávesy, vokály
Roger Öjersson - kytary
Niklas Sandin - baskytara
Daniel Moilanen - bicí

Informácie o albume

Žáner: Progressive Melancholic Metal / Post-rock

Dátum vydania: 24.04.2020

Typ: CD, LP

Dĺžka: 48:33

Vydavateľstvo: Peaceville Records

Webová stránka: http://www.katatonia.com

Krajina: Švédsko

Informácie o recenzii

Uverejnené: 2020-07-04 14:46:37

Prečítané: 307x

Autor: Kristýna "Sirien" Vybíralová

Kristýna

Názory redakcie

Chýba názor redakcie