Troufám si tiše předpokládat, že finská trojice Umbra Nihil je nejspíš pro většinu fanoušků v našich končinách poněkud neznámou záležitostí. A tak by bylo patrně záhodno si tuto formaci alespoň ve stručnosti představit. Umbra Nihil vznikla před pěti lety, tedy roku 2000. O dva roky později se skupině podařilo nahrát a vydat své první a jediné demo "Enough, Or Too Much!". A protože železo se má kout dokud je žhavé, tak ještě ten samý rok spatřily písně z jejich dema světlo světa podruhé. Tentokrát ale na split CD, které nahrála Umbra Nihil spolu se spřátelenou smečkou Aarni. O rok později se navíc právě kytarista Aarni, Markus Marjomaa alias MM, přidal právě k Umbře Nihil. A tak debutová deska "Gnoia" vznikala už ve trojici VV, MM, JK.

Jak jsem se již zmínil před okamžikem, "Gnoia" je prvním regulérním albem této finské trojice. A tak jsem (nejen já) vůbec netušil co mohu čekat. I přesto jsem byl celkem překvapen, protože to, co Umbra Nihil prezentují je minimálně poněkud netradiční. Těžký a pochmurný doom metal připomínající mrazivou a zlověstnou severskou noc není jistě nic nového, ale Umbra Nihil to dovádějí téměř k dokonalosti a nejen to. Tito Finové se totiž nebojí ani řádného zapojení kláves, a tak je několikrát uslyšíte v poněkud netypické, o to více však omamující, roli. Celá deska je prosáklá spoustou dlouhých temných pasáží, které jsou nezřídka střídány momenty z kategorie překvapivých. Většina písní se nese ve znamení častých změn temp, což vás donutí se opravdu řádně zaposlouchat. A věřte, že to stojí za to. Album totiž obsahuje spoustu vynikajících a zajímavých hudebních okamžiků. Kromě již zmíněných kláves si zaslouží vyzdvihnout zvláště kytary, nořící se neustále do hlubokých a temných vod plných bolesti. A často, když už se necháte ukolébat jejich klidným proudem, přijde nečekaná peřej či vodopád, která vás vytrhne z agonie opět k životu.

Více než hodina hudby je na "Gnoie" rozdělena do pouhých sedmi skladeb, což už samo o sobě značí mnoho. Nedají se tak rozhodně očekávat žádné brutální rychlé orgie, ale spíš pomalé utápění se ve vlastní krvi. Zpěv se navíc na celé desce objevuje spíše sporadicky, což jen přispívá k dokonalé, ničím nerušené, temné atmosféře. A když už přeci jen zaslechnete nějaký ten hlas, který třeba jen vzdáleně připomíná lidský, pak vězte, že vám z vašeho utrpení nepomůže. Naopak se ještě přesvědčí o tom, že umíráte klidně a pomalu. Ale myslím, že v tomto případě bude i umírání potěšením.